Svatý Václav, světec, jeden z patronů českých zemí, přemyslovský kníže, syn knížete Vratislava I. (viz Vratislav I.) a kněžny Drahomíry (viz Drahomíra), je v dětství vychováván svojí babičkou, Ludmilou ze Pšova (viz sv. Ludmila), na hradě Tetín – Ludmila nechává Václava vyučovat slovanským knězem Pavlem. Poté, co se Václavův otec stává pražským (českým) knížetem, je Václav poslán do Budče, kde se pak učí latině.
V roce 921 pak Vratislav I. umírá a protože sv. Václav, jeho nástupce, je ještě nezletilý, začíná se téhož roku v únoru krátká poručenská vláda jeho babičky Ludmily. Její vláda ale netrvá dlouho, Ludmila je v září roku 921 zavražděna (patrně na popud Drahomíry) a poručnické vlády za Václava se ujímá její snacha, Václavova matka Drahomíra.
Sám Václav se pak ujímá moci patrně v roce 922 (nebo v roce 924?) – po svém převzetí moci zapudí matku, ale po čase ji přijme zpět.
V roce 924 nechává svatý Václav převézt ostatky své babičky Ludmily z Tetína na Pražský hrad, kde je pak nechává pietně pohřbít.
Doba Václavovy vlády je již od počátku charakteristická jeho podporou křesťanské církve a dalším upevňováním moci Přemyslovců nad českými zeměmi.
V roce 929 je kníže Václav poražen římským králem Jindřichem I. Ptáčníkem (viz Jindřich I. Ptáčník)(ten se svým vojskem stojí až před Prahou) a je nucen se mu poddat, což souvisí s obnovením placení tributu říši).
Nedlouho poté kníže Václav zakládá na Pražském hradě kostel sv. Víta (viz sv. Vít) – část ostatků světce Václav získává právě od Jindřicha.
Václavův politicko-náboženský směr, jeho orientace na Sasko a odklon od vazeb na Bavorsko, se znelíbí Václavově politické opozici, jejímž představitelem je Václavův vlastní mladší bratr Boleslav (viz Boleslav I. Ukrutný), sídlící ve svém údělném knížectví v (Staré) Boleslavi, kde má vystavěný hrad.
Vzniká bratrský konflikt, který všechny pozdější prameny líčí konflikt jako velmi osobní a který vyvrcholí pozváním Václava na svěcení kostela do Boleslavi, kde je pak tento český kníže ráno 28. září 935 (starší literatura uvádí rok 929) zavražděn.
Hned na to Boleslav obsazuje se svojí družinou Pražský hrad a stává se knížetem – záhy dává převézt Václavovy ostatky do nového chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kde jsou jeho ostatky ve Svatováclavské kapli uložené dodnes.
Od 10. století je kníže Václav uctíván jako světec, nejprve v Čechách, později i v sousedních zemích. Jeho život a mučednická smrt jsou zpracovány v mnoha legendách. Již v 10. století vznikají „První staroslověnská legenda“, latinsky psané „Crescende fide“, „Gumpoldova legenda“ a zřejmě i „legenda tzv. Kristiána“.
Od druhé poloviny 11. století má svatováclavský kult klíčové postavení v ideologii české státnosti – svatý Václav je chápán jako nebeský vládce a ochránce českého státu, čeští panovníci jsou jen jeho dočasní zástupci.
Od dob Karla IV. (viz Karel IV. Lucemburský) se symbolem českého státu stává svatováclavská koruna, jíž jsou podřízeny jednotlivé země koruny české.
Ve středověku je píseň „Svatý Václave, vévodo české země“ hymnou českých zemí.
Svatováclavský kult je pak velice silný ještě v dobách baroka a za národního obrození – svatý Václav je řazen k hlavním patronům českých zemí.
Co se týče Václavova osobního života, byl pravděpodobně ženatý (jméno manželky není dnes známo) a měl podle legendy syna Zbraslava.